KAREL ČAPEK: Kousek pravdy

Pokud se mluví o některých obecnějších zvycích a mravech, ujišťují znalci místních poměrů, že u nás se tak říkajíc nebrává pravda na zlaté vážky. Nechci tím říci, že se u nás nadmíru lže; což o to, lže se dost, ale nijak zvlášť geniálně; pokud se u nás daří lži, je poněkud malicherná a zmetkovitá.

Daleko spíše u nás prospívá jiná forma nepravdy, a to přepínání. Jeden velký politik mi vypravoval, že k němu přišel jakýsi člověk od Jičína a řekl: "Život nás horalů je tvrdý." Tak jako se tento muž z pahorkatiny vydával za horala, mluví jiný o nesnesitelném útisku, druhý o katastrofálních poměrech, třetí o strašlivých zlořádech a čtvrtý o tom, že náš stát je na kraji záhuby. Ba i celé politické programy a situace bývají založeny na soustavném zveličování a nadouvání několika špatně zjištěných a křivě vyjádřených faktů. Kdyby se jednoho dne scvrkly a srazily na svou pravou míru všechny ty křečovitě zveličené rozměry, obíhající v našem veřejném slovníku, nastalo by veliké vystřízlivění v národě a lidé by vzali hůl na každého, kdo by k nim promlouval velkými a patetickými slovy. Ovšem ten veřejný div se nestane a lidé nevezmou hůl na ty, kdo je balamutí, spíše ze zvyku nebo proto, že jsou za to placeni, než ze živé fantazie a překypujícího temperamentu.

Ale je ještě jedna forma nevážnosti k pravdě, která docela charakteristicky zabarvuje náš veřejný život: neochota informovat se o věci, o které mluvíme nebo píšeme. Každému z nás se může stát, že ho jeho bližní slovem nebo písmem nařkne dejme tomu ze zavraždění vlastní babičky. Já vím, že kdyby se to stalo například vám, je to bídné utrhání a byl byste téměř v právu, kdybyste onoho bližního roztrhl jako slanečka.

Ale je tu ještě jeden veliký rozdíl: kdyby si ten dotyčný, dříve než vás tak nebo onak obviní, dal tu práci, aby zjistil, měl-li jste vůbec nějakou babičku, za jakých okolností se vaše babička odebrala na onen svět, kdo byl při tom a ostatní podobné okolnosti, tu byste mu mohl a měl s jistým uznáním říci: "Pane, zdrtím vás sice za okamžik těmito pěstmi pro vaše bídné utrhání, ale chci vám ještě předtím říci, že jste v jádře počestný chlap, neboť dal jste si vážnou práci zjistit skutečnou pravdu." Jenže je velmi pochybno, budete-li kdy mít příležitost takto svého utrhače oslovit. Odpůrce, který svá obvinění nebo námitky hledí předem ověřit, je koneckonců úctyhodný už proto, že ho můžete přesvědčit odvolávaje se na skutečnost; je to odpůrce, který je s to vám dát dostiučinění. Ale co máte dělat s človíčkem, kterému stačí, že slyšel, že vaše babička náhle zemřela, ač to bývala, chudák, taková silná ženská, aby ihned začal provolávat, že má z nejlepšího pramene, že jste svou babičku uškrtil řemenem od kalhot? Pravím, tento člověk není ani schopen satisfakce; bude tvrdit, že to neřekl, nebo že to řekl jinak, nebo si najde někoho, kdo prohlásí, že to nečetl, nepsal a do tisku nedal, nebo podepíše prohlášení, že vás tím nemínil urazit. Oč by nám všem bylo lépe, kdyby naši odpůrci byli na nás sice jako čerti a pásli po každém našem kroku, ale činili to s respektem ke skutečnosti; kdyby si na nás opravdu hleděli posvítit, místo aby mlátili hubou nebo perem ve stínu anonymity, nebo aby prsním tónem tvrdili na kterékoliv tribuně věci, o kterých je ani nenapadlo se přesněji informovat, spoléhajíce na to, že nedbat pravdy není u nás žádná ostuda. Někdy si nejsme jisti, co je nejhorší zlo veřejného života, zda nenávist, nebo korupce, nebo demagogie; ale největší zlo je nepravdivost, neboť nebýt jí, stála by nenávist, korupce i demagogie tak strašlivě naze před očima všech, že by už ani nebylo nutno ji vyvracet.

Říká se, že pravda je jako zlato. Ano, zejména proto, že zlato také neleží na návsi jako husí trus, nýbrž musí se celkem pracně vykopávat nebo rýžovat. I pravda, ať o čemkoliv, se musí s jistým úsilím hledat a vydobývat.

Kdybychom se obecně rozhodli nevěřit každému žvastu, přinutili bychom i ty, kdo nejvíc hřeší na lidskou lehkověrnost, aby to začali brát s pravdou trochu vážněji. Království lži není tam, kde se lže, nýbrž kde se lež přijímá.

Lidové noviny 6. 5. 1928

A další díla Karla Čapka.

KAREL ČAPEK: Oddech

Co to tu robíš, člověče?

Inu, vždyť vidíš, ne? Hrabu. Přesně řečeno, vyhrabávám kamení a klestí a všelijaký neřád tady z toho kusu půdy, na kterém si to mohu dovolit. Koukej, vždyť to tu vypadalo jako rumiště. Chtěl bych to své místo dát jednou do pořádku.

Proč?

Tak. Aby to tu bylo krásnější. Nemohu přece dávat do pořádku celý vesmír. Vždyť víš, jak to dnes na světě vypadá.

A proto vyhrabáváš kamení a klestí?

– – Taky proto, abys věděl. Něco člověk musí dělat. Nemůže pořád jen tak čekat, co tuhle nebo tamhle – Něco má aspoň v ruce. Já vím, jsou to jen hrábě; nevypadá to ani jako žerď praporu, ani jako puška. Ale když několik hodin vyhrabuješ kamení, tak máš, člověče, přece jenom pocit, žes něco udělal. V celém těle máš ten pocit, a hlava už jde s sebou; ví, že člověk dělal, co mohl. Heleď, ono je tu práci přece jen vidět. Kdyby sem někdo zítra přišel, ani by nepoznal, že tu bylo takové rumiště. Nikdo ani neocení, jaká práce se tu musila udělat. Kdybys věděl, jak mám zrasované dlaně –

A jsi spokojen?

Ano. S tím jsem spokojen.

Tak vidíš. Jako bys nevěděl, jako bys ani nechtěl vědět, jaká je dnes vážná doba. Hrabeš si tady, jako by o nic nešlo. Myslels aspoň při té své páračce na osud světa?

Abych ti pravdu řekl, nemyslel. Chtěl jsem jen vyhrabat ten neřád, holenku; to se člověk musí vytáhnout – ani nemá pokdy na něco myslet, leda na to, aby do večera dodělal svůj úkol.

Dnes jsou před námi vážnější úkoly, kamaráde; například –

– Já vím. Ale čekat na úkoly není žádný úkol. Řeknu ti, nic tak člověka nepovzbudí jako dát něco do pořádku, ať je to co chce.

Třeba kus zahrady, ne?

Ano, třeba jen kus zahrady. To je taky kousek světa, a dá to dost co dělat, nemysli si. Jen to zkus, udělat v něčem pořádek, a budeš mít taky ten pocit –

Jaký?

Inu, takový zvláštní pocit, že se věci na světě dají nakonec zlepšit. Například nikdy jsem nevěřil, že se zbavím toho kamení a neřádu; myslel jsem, že to ani není v lidské moci, něco z tohoto místa udělat. A vidíš, pustil jsem se do toho – řekněme, že ze vzteku.

Z jakého vzteku?

Ale třeba nad tím, že je člověk tak bezmocný. Tadyhle se světem se děje něco špatného, a co ty můžeš dělat? Nic, leda se mračit a myslet si, hergot, to zase bude paseka! Taky jsem se mračil, kamarádi, a do rtů jsem se kousal a všechno. A pak jsem si řekl, nu –

Co?

Dám se do toho rumiště. Nikdy bych se asi do té dřiny nepustil, kdyby nebyla tak těžká doba. Nejdřív jsem hrabal jen z takové zuřivosti, abych se něčím vybil; ale nakonec jsem shledal, že jsem vlastně posedlý jen tím kamením a že musím dokonale vyčistit tady to místo. A hrabal jsem, člověče, hrabal jsem, jako by na tom jediném záležel osud světa.

Nu a? Co z toho je?

Třeba jen málo. Třeba jen to, že se někde udělal kousek dobré práce.

(Lidové noviny 10. 4. 1938)

A další díla Karla Čapka.

KAREL ČAPEK: Chvála zahálky

Chtěl bych dnes zahálet: snad proto, že je tak obzvláště krásně, nebo že na dvoře pracují truhláři, nebo že slunce svítí, nebo z tisícerých jiných příčin: chtěl bych zahálet.

Nechtěl bych jít někam ven, neboť jít není už zahálet; ani číst, ani spát, protože ani to, ani ono není zahálka; ani se bavit, ani odpočívat, protože zahálka není ani odpočinek, ani zábava. Zahálka, čistá, dokonalá zahálka není ani kratochvíle, ani dlouhá chvíle; zahálka, toť něco negativního: je to nepřítomnost všeho, co člověka zaměstnává, zabavuje, rozptyluje, zajímá, zaneprázdňuje, trápí, těší, váže, vyžaduje, baví, nudí, okouzluje, otravuje, zabírá nebo zaneřáďuje; je to nic, zápor, neúčel, bezcíl, nevím už jak to říci; zkrátka něco dokonalého a vzácného.

Především: zahálka není maření času; mařil bych čas, kdybych dejme tomu nabíral sítem vodu; ale když zahálím, tak to právě nedělám, nedělám nic zbytečného, jelikož nedělám vůbec nic.

Za druhé, zahálka není matkou hříchu; nemůže být vůbec matkou, jsouc dokonale neplodná. Netouží po ničem; zahálka, která touží, už nezahálí, už něco dělá, už má někam zamířeno.

Za třetí, zahálet není lenošit. Lenošit je opomenout dělat něco, co by člověk dělat měl, a místo toho chtít si hovět. Zahálet, to je nedělat vůbec nic, a přitom vůbec nic nechtít.

Zahálet není ani odpočívat. Kdo odpočívá, dělá něco užitečného: připravuje příští práci. Zahálka je bez vztahu k jakékoliv minulé a budoucí práci; nemá následků a nečeká na nic.

Zahálet není také požívat klidu. Hřát se na slunci, mhouřit blaženě oči, příst jako kočka, to vše je činnost případně velmi účelná, nebo je aspoň příjemná; a příjemnost sama o sobě už je cosi jako účel. Zahálka je naprosto bezúčelná; nedomáhá se ani klidu, ani libosti, prostě ničeho.

Klid, toť pomalu a stále plynoucí proud, jenž tiše šplouná a zkolébává; odpočinek, to jest temná a pokojná tůně, na níž odplývá rmut a pěna zlých nebo prudkých chvil; lenošení, toť zátoka pokrytá zelenou řasou, slizem a žabími vajíčky; ale zahálka jest utkvění. Nemá rytmu ani zvuku; stojí, nepostupuje. Nedává život plevelu, ani řase, ani komáru. Voda mrtvá a průhledná. Byť stojí, nezahřeje se. Stojí a neobrůstá. Nemá směru, ani obsahu, ani chuti.

Chtěl bych dnes zahálet; ne, chce se mi nechtít nic. Chce se mi – čeho vlastně? Ničeho; neboť to právě jest zahálka. Být jako kámen, ale bez tíhy. Být jako voda, ale bez zrcadlení. Jak oblak, ale bez pohybu. Být jako zvíře, ale bez hladu. Být jako člověk, ale bez myšlenky. Dívat se na bílý papír, prázdný a hladký; nepsat a dívat se, až by se (z vlastní iniciativy) pokryl černými písmenky, slovy, větami, řádky odshora dolů: první list, druhý a třetí; a pak, pak to nemuset číst, pak to s ohromnou samozřejmostí pravé, hluboké zahálky vůbec nepřečíst a obrátit oči k první jarní mouše, která leze po okně, dívat se na ni a nevidět jí; a pak – nu, což zahálka potřebuje nějakého programu? Neboť vždy lze nalézt něco k nedělání, k nevidění a k nesledování.

A když člověk dozahálel, vstane a vrací se jakoby z jiného světa. Vše je trochu cizí a daleké, protivné jaksi a napjaté; a člověku je tak… tak divně, že… zkrátka si musí po zahálce odpočinout; odpočinuv pak chvíli lelkovat, pak si ještě polenošit, potom se oddat jistému klidu, a teprve potom je schopen sebrat všechny své síly a začít dělat něco zcela zbytečného.

(Lidové noviny 27. 3. 1923)

A další díla Karla Čapka.